Povídka 4.
Společnost ještě chvíli žertovala. Když se rozcházeli, ozval se od řeky sluhův hlas zabarvený překvapením. ,,Pane, po řece plave nějaký předmět. Vidíte ho, tam
tam
" Všichni zmlkli a hleděli daným směrem. Potom ji spatřili. Archa se neslyšně přibližovala. Lehce se zhoupla na vlnce a míjela je ve vzdálenosti několika metrů od břehu. Tichý a záhadný přízrak. Mahárádža dal okamžitě pokyn k vyzdvižení podivného plavidla. Tak se i stalo. Zavládlo ovzduší nervozity a zvědavosti.
Víko po nepatrném úsilí urazili. Napětí vyvrcholilo. Z útrob truhlice se znenadání vynořila překrásná dívčí tvář. Ozvali se výkřiky obdivu a úžasu. ,,Jak drahocenný náklad! Vystupte, ó líbezná!" Mahárádža jí pomohl vystoupit ven. ,,Co se vlastně stalo? Vyprávějte!" Ubezpečil ji, že se nemusí ničeho obávat a znovu ji vybídl, aby jim všechno vysvětlila. Zapůsobil na ni velice dobrým dojmem. Nedovedla to pochopit, ale získal si náhle její důvěru. Jeho přítomnost na ni působila uklidňujícím způsobem. Svěřila se mu. Překotně vyprávěla a on ji konejšil, neboť se chvěla jen stěží potlačovaným pláčem.
,,Ten člověk nemohl být opravdovým rišim. Nemohl být pravým světcem. Takové nelidské oběti, ne, to nemohl chtít skutečný zasvěcenec. Ti mají hluboký soucit s hříšnými a nevědomými bytostmi. To musí být nebezpečný podvodník." Chvíli uvažoval. Potom se obrátil k nejblíže stojícímu sluhovi: ,,Rame, dejte do té bedny naši milou Bibi." ,,Ano pane, učiním, jak si přejete." Šibalský úšklebek se objevil na sluhově snědé tváři. Ihned spěchal, aby vyplnil pánův rozkaz. Jasmín a její šlechetný zachránce stáli sami na břehu posvátné řeky. Hleděli si do očí. Děkovali náhodě, která jim umožnila toto setkání. ,,Cítil jsem, že dnes prožiji něco neobyčejného. Mé tušení mě nezklamalo."
Zchylovalo se k ránu. Pomocníci vyslaní Kudou Buxem netrpělivě čekali. Jejich unavené zraky propátrávaly hladinu řeky. Světla přibývalo. Již byly dobře viditelné i vrcholky protilehlých rozeklaných skal. Vtom jeden z mužů vykřikl: ,,Tam pluje, vidíš ji? Musíme ji ihned vytáhnout." Nebyla to maličkost. Proud byl v těchto místech dost silný. Jejich ,,učitel" je upozornil, aby si počínali co možná nejopatrněji při přenášení bedny. Supěli a prohýbali se pod jeho tíží.
Kuda Bux zatím čekal v jeskyni, až bude přinesena oběť. Mezitím jeho pomocníci kráčeli i se svým břemenem spoře osvětlenou chodbou. Přiblížili se k páté pochodni. Byli u cíle. Jejich pán je přivítal s neskrývaným nadšením: ,,A teď zmizte," zaznělo z jeho úst. Jeho velitelské gesto účinkovalo. Nepřetržitě se klanějíce, opustili sluj. V celém tomto přízračném prostoru se rozhostilo zlověstné ticho, přerušované jen občasným kapáním vody ze stropu. Kuda Bux přiskočil k bedně a hladil jako u vytržení její hrany. ,,Konečně, konečně! Ty můj miláčku! Má
.ty zmije!" Štěkl hrozivě a jeho hlas se chvěl neskrývanou zlobou a zárověň vzrušením. ,,Teď si všechno vynahradím!" Déle se neovládal. Dlouho potlačovaná zvířecí divokost naplno propukla a zbavila ho veškeré rozvahy. Víko neodolalo jeho zběsilému náporu. Uskočil jako ušknutý. Krve by se v něm nedořezal.
Z bedny vystopila Bibi, šeredná gorila. Uvědomil si, že je v nebezpečí života. ,,To je Šivova pomsta", pomyslel si. Na nic jiného se nezmohl. Měl živý pocit, že to páchnoucí zvíře stojící před ním na zkřivených nohách je zosobněním jeho sobeckého pudu. A že snad bylo posláno, aby ho ztrestalo. Mohl se ještě vůbec zachránit? Tělo měl strnulé a hleděl na gorilu jako v extázi. Nebyl by to však Kuda Bux, kdyby se nepostavil na odpor. Naplněn do poslední buňky svého těla strachem, nechtěl se vzdát. Zatím ještě unikal z dosahu obrovitých pracek toho monstra. A potom náhle v jednom okamžiku využil nepozornosti zuřivého zvířete. Bleskurychle k němu přiskočil a svým nožem rozpáral to chlupaté tělo. Z útrob se vyvalil odporně smradlavý obsah. Z vítězství se však neradoval dlouho. Na zemi ležící gorila v sobě měla zajímavého hosta.
Byl to velmistr převleků Šiva, kdo si přichystal ještě jedno překvapení. Věděl, že ani tak velké a vyhladovělé zvíře nemusí obstát tváří v tvář Kudu Buxovi. A toto záhadné něco mělo naplnit jeho záměr.
Z útrob již neživé gorily vylétl k úžasu muže všemi barvami zářící a tryskající plazmoid. Až nápadně se podobal některým mimozemským fenoménům. Byl to však Máro, proncip zla, v jedné ze svých děsivých exhibicích. Na povrchu tohoto fantastického a horkem sálajícího útvaru se míhaly v nevídaném počtu ďábelsky cynické černofialové oči. A to proteovsky lstivé zosobnění temných sil dokonalo dílo pomsty.